Třísknu rukou do budíku, protože ten posranej alarm mi každé ráno přivádí mini infarkt. Stará furt říká, ať si to změním, že jí to sere, ale já jsem na to línej. Díky tomu kraválu aspoň vstanu hned.
Ještě s rozmazaným viděním otevřu přihrádku plnou prášků. Jeden vytáhnu, lupnu ho do sebe, zapiju a jedem dál. V druhý přihrádce už čeká neurol… Ten hajzl přesně ví, že po něm sáhnu. Tiše mi šeptá: „Dej si mě, beze mě to dneska nedáš.“ A nejhorší na tom je, že má pravdu. Otevřu šuplík, hodím ho do pusy, zapiju. A svět se zas na chvíli srovná.
Oblíknu se do prvního, co mi přijde pod ruku, a jdu do koupelny. Na zrcadlo už jsem dávno rezignoval, ten ksicht se nezlepší, i kdybych se modlil. Většinou zahlídnu jen šmouhu, pytle pod očima, jako bych je měl tam přivařený.
„Tak co,“ říkám si v hlavě, „když si strčím kartáček do huby, budeš dělat problémy? Jo, mluvím na tebe, žaludku. Zase se budeš chtít vystěhovat?“
Odpoví mi jen tichý zabublání, jak zpěv velryby přes zesilovač. „Dobře,“ říkám, „tak jdem na to.“
Vyčistím zuby, vypláchnu pusu, a když se podívám do zrcadla znovu, dojde mi, že to moje přeležený hnízdo na hlavě potřebuje zásah. Občas mě napadne, že bych se oholil na pleš = míň práce, míň starostí. Jenže bych pak vypadal jak prdel namazaná džemem, díky tomu svýmu obřímu čelu. Takže to nechávám na budoucí já.
Namočím vlasy, napatlám na ně trochu gelu a vyfénuju to. „Ok,“ řeknu si, „na moje poměry to ujde. Účes stejně ksicht nespraví.“
Vrátím se do ložnice, vezmu hodinky a připnu si je na ten neopálenej pruh na ruce. Nakloním se k přítelkyni, dám jí pusu na rozloučenou. Jen zaskuhrá a otočí se na druhej bok. Spánek vítězí, jako vždycky.
Kontroluju tři základní věci: klíče, mobil, peněženka. Každej alkoholik ví, že když po kalbě najde všechny tři, má malej zázrak.
Na snídani nemám ani pomyšlení. Po ránu to nejde, žaludek by mě poslal do háje. Hodím batoh na záda a jdu směrem k zastávce. Mrknu na hodinky. Pár minut k dobru. Ranní spoj je výhra. Míň lidí.
Nemám rád lidi. A už vůbec ne v hromadný dopravě. Tam je to samej debil.
„Tak jo, neurole, ty parchante,“ říkám si v duchu, „koukej zabrat a zbav mě tý vesmírný tíhy na hrudi.“
Ještě mi není ani třicet a občas mám pocit, že mě jebne. Přitom tlak mám v klidu, všechno podle tabulek. Jen hlava to nějak nedává.
Vytáhnu knížku, ať přepnu mozek. Autobus smrdí, lidi čumí do mobilů, a já se nechávám unášet směrem ke kanceláři.
Další den. Další úsměvy. Další falešný „Jak se máte?“ a „Rád vás slyším.“
Neurol zabral. Svět se rozmazal do přijatelný šedi.
A já jedu dál.