„Ty demente, ty zas nevíš, co jsi dělal včera?“
„Ne. Nevim vůbec nic. Asi to nebylo důležitý, heh.“
A takhle se mi spolužák diví každej den. Je to fakt tak špatný, že si věci prostě nepamatuju? Jako kdyby krátkodobá paměť chyběla. Moc jsem si nestěžoval. Jen je blbý, když se hádáme o něčem, co bylo nedavno, a já se ani nemůžu bránit, protože sám nevim, co obhajuju.
Může za to alkohol? Hulení? Nebo jsem se jenom zbláznil? Třeba se mnou jenom hlava plná úzkostí a depresí vyjebala. Ale stejně to neřešim. Proč taky. Prostě si nepamatuju nepodstatný věci. A ty důležitý si píšu… nebo se je snažim vší silou zapamatovat.
Když se na tim tak zamyslim, nechápu, jak jsem mohl dodělat střední. Z hodin jsem si nic nepamatoval, ale maturita šla jako po másle. Komický! Jak jsem se zvládnul za 5 dní všechno naučit? Jak jsem to do tý hlavy dostal? Nebo si jen nalhávam, že si ty věci nepamatuju? Třeba mám jenom tak nudnej život. Stereotyp… Sakra, to myšlení mě bolí.
Nejhorší pocit je ten, když nevim, jestli se mi něco zdálo ve snu, nebo jestli jsem si to jenom vymyslel. Ale co když se to fakt stalo? Sakra! Tohle je ta věc, co mě tak ničí. Ten zmatek v hlavě. Déjà vu a nevim proč. Už jsem několikrát umřel a pořád zažívam ten samej život znovu a znovu? Nebo jsem to všechno zažil jenom ve svých snech a představách?
Co když to není karma a chrání mě samotnej satan? Ach jo! Co to zase melu…
Zpátky na začátek. Je pravda, že si nepamatuju prochlastaný večery. Je prostě jednodušší podělat depresi tim, že ji přechlastam. V tom ta svině vždycky prohraje, haha. Když ne? Svatá Mary Jane to jistí!
Proč to ale řešim tak zoufale? Drogama jsem si zničil paměť a pomalu ničim i celý svoje tělo. Co se to se mnou děje? Hlupák zůstane do konce života hlupákem. Ale já byl přece génius!
Ta psychika… Je tak slabá! Poddá se všemu, co nabídne řešení. I když to řešení neni vždycky zrovna nejvhodnější.
Mate tě to? Popravdě, mě taky…