Začal jsem pít kvůli bolesti. Ne kvůli fyzickým ranám, ale spíš kvůli těm, který utrpělo mý srdce a hlava. Potřebuju moc alkoholu, aby ovládla můj mozek. Centrum všech těch nálad, neustálýho přemejšlení nad minulostí. Minulost. Jak moc mě trápí…
Potřebuju bejt už konečně v klidu a sám si nejsem jistej, jestli opíjením se do němoty toho klidu někdy dosáhnu. Furt dokola si opakuju ty uspokojující slova, že to dělám pro svoje dobro a že ty věci v sobě musim konečně zabít. Naivní uklidňovat se něčim takovym, ale zatim to pomáhá. Stačí chvilka a cítim to. Už jen pár flašek tvrdýho a bude konec. Dokončim to, co jsem začal. Konečně cítim, že moje vzpomínky se vytrácí. Ztrácí se hluboko v mysli. Daleko. Někam do hlubin černý duše. Bylo na čase, nikdo mi totiž nevěřil, že tohle řešení je vůbec možný.
Alkohol postupně ničí celý moje tělo. Moje cenný orgány pomalu odumíraj, stejně jako moje mozkový buňky. Už to není denní rutina, ale závislost. Závislost je přesně to slovo, za který se nestydim. Chovam se zbrkle, zmateně, agresivně… Jsem to já. Takovej, jakej chci bejt. Nikdo, opakuju nikdo, mi nebude bránit v tom, co dělam. Jednou jsem se rozhod, a tak vytrvám!
Večerní pláč. Ranní zmrtvýchvstání. Opilý stavy občas moje deprese ještě zdvojnásobí. Někdy v zrcadle ale překvapim sám sebe. Moje pleť se mění. Nezasahuje do toho ale stáří a čas jako takovej. Opiát, to je můj král, co mě mění k nepoznání a naplňuje mě svojí láskou. Musim se hlasitě zasmát. Moc dobře vim, čemu jsem propad, ale nezoufám. Chci mu dál sloužit. Jsem rád sjetej. Co s tim kdo zmůže?
Brzy budem u konce. Ano. Já vim.