Máme za sebou maturitu a čekají nás skoro čtyři měsíce nádherných posledních prázdnin. Posledních, protože jít na vysokou v našem případě nemá smysl. Tuhle jsme slavili s partou a přišla ta hodinka, kdy se mluví vážně, obvykle kolem tří promile a třetí ráno.
„Hele Milane, přemýšlel jsi vůbec nad tím, co z nás bude? Co budeme dělat za práci? Já nechci dělat to, co jsme studovali.“
„Přemýšlel. Akorát teď máš to brko moc dlouho, pošli ho dál a pak až kecej.“
Poslal jsem ho dál a začal znovu.
„Nedovedu si představit, že odteď až do důchodu budu jen makat. Hnát se za prachama, který přijdou jednou měsíčně a zmizí stejně rychle.“
„Ty vole, naprosto ti rozumím. Co sakra budeme dělat? Sportku asi nevyhrajeme a nahý ženský s náma nebudou na jachtě.“
„Přesně. Jsme k ničemu. Žádný umělci ani rappeři z nás nebudou, na to jsme moc tupí. Nechci strávit čtyřicet let ve fabrice nebo v kanceláři. Musíme něco vymyslet!“
„Hej, hele, mě něco napadlo! Rozjedem síť malejch školáků, co nám budou prodávat trávu na ulici. Mladiství, neskončí ve vězení, a my jim pohrozíme natolik, že nás neprásknou.“
„Ty debile, to je dobrej nápad! Jen kde seženeš tolik trávy? Vždyť ani my nemáme dost.“
„Jo, máš pravdu. A co kdybychom ji pěstovali sami? Nezávislost, ušetříme za nákupní cenu.“
„Ty demente, kde jí chceš pěstovat? Na balkóně? V koupelně? Bydlíme v paneláku, nemáme pole ani zahradu.“
„Do hajzlu, máš pravdu. Nedomyslel jsem to. Asi je to na hovno nápad.“
A tak jsme seděli, kouřili a smáli se vlastním plánům, co nikdy nebudou. Prázdniny pokračovaly stylem: pivo, brko, blbý nápady, a občas pocit, že svět nám patří. Do příštího rána se všechno zase rozplyne. Ale teď? Teď jsme svobodní a nic nás nezajímá víc než další pivo a další blbej plán.