Sedím u barovýho pultu a dávám si dvojitou whisky s ledem. Barman se ke mně přiblíží a poradí mi, že bych dneska už měl brzdit. Známe se dlouho, je to dobrej chlap, rád poslouchá moje historky a nikdy mě nesoudí. Vlastně je to jeho práce, když ho svojí výplatou živím.
Už nějakou dobu mě šimrá vzadu na hlavě pocit, jako když na vás někdo furt upírá zrak. Otočím se a ta ženská mě přímo probodává očima. Je trochu oplácaná, ale já ty dobře stavěný ženský mám rád, líbí se mi, když je za co chytit. Samozřejmě nechci puding; kdyby byla úplnej puding, plesknul bych ji v pondělí přes prdel a ještě v neděli by v Thajsku hlásili zemětřesení.
Všimla si mýho pohledu a došlo jí, že jí můj chlapskej radar hodnotí. Nevypadala úplně špatně, jen byla přehnaně nalíčená. To mi přijde umělý, falešný. Nemám náladu dělat první krok já, tak koukám zpátky do sklenky. Vtom slyším, jak se zvedá a blíží se ke mně.
„Nazdar, kocoure, jak se vede?“
„Čau. Dokud mám tuhle zlatohnědou krásku poblíž sebe, je mi vždycky nádherně,“ odpovím a mířím na Jacka, ne na ni. Začala se přihlouple usmívat; kdyby neměla tolik make-upu, možná by se i červenala.
„Umím fakt dobře vysát…“ přikloní se, oči se jí lesknou. To eskalovalo rychle. Zprotivila se mi. Tak si ji trochu podám a uvidíme, kdo se vzdá dřív.
„To je skvělý,“ mrknu, „už pár dní doma nevysávám, můžeš mi s tím pomoct.“
„No, nemyslela jsem…“ olízne rty, rozmaže rtěnku. „Ale kdybys chtěl třeba vysávat u tebe v ložnici — poblíž postele…“
Sakra. Do bytu si ji fakt nenechám cpát. To znám: nejdřív souložíme, potom budu nacházet její vlasy všude možně, pak následuje nový kartáček v mojí koupelně, a pak už to nejde zastavit. Polička se zaplní serepetičkama, který na sebe patlá, a já v tom bytě ztrácím všechna práva. A na konci mě vysaje, ne vysavač, tenhle druh ženský vysaje bankovní účet. V tom bude třída.
„Hele, Pepo,“ nakloním se k barmanovi, „dolij mi prosím ještě jednu, ta bude fakt poslední.“ Barman protočí oči, sáhne pro lahev a prohlásí: „A co to bude pro slečnu?“
„Gin s tonikem a tady toho pána,“ a začne se chichotat. Já napodobím pohled barmana a taky protočím oči. Musím to rychle ukončit.
„Hele, Pepíku, já už zaplatím,“ zahlásím, snažím se to zamést pod koberec.
„Dobře. Dohromady, nebo zvlášť?“ ptá se. Ona okamžitě: „Samozřejmě dohromady!“
To je ta chvíle! Šance jednou za život.
„Tak Pepo, dohromady, jak si slečna přeje.“ Hodím do sebe sklenku, mám vděčnost v hlase, a otáčím se ke dveřím.
„Mockrát děkuju, slečno, je to od vás šlechetný,“ říkám a blbě se usmívám, když slyším její okamžité přepnutí.
„Ty hajzle! Zasranej! Ty buzerante, KOUKEJ TO ZAPLATIT!“ křičí za mnou, když už jsem venku na ulici. Tohle jí naučí krávu jednu. Zítra se stavím zase, abych se ujistil, že opravdu zaplatila všechno. Kdyby ne, tak se s Pepou vyrovnám, stejně ví, že přijdu zase.
Zapálím si cigaretu a kráčím domů pomalým krokem. V bytě mě nikdo nečeká, jen dým z cigaret, co mě bude objímat místo ní.