Už mě chtěli odvést. Vy víte kam. Na psychiatrii, že jsem blázen. Ale tohle člověk, kterej nikdy nic podobnýho nezažil, nikdy pochopí. Ty myšlenky ohledně smrti prostě přicházej samy. Je to zoufalý. Jo, já vim, ale můj mozek mi je vnucuje každej den, jako kdyby to měla bejt moje jediná možnost. Chce mi usnadnit trápení a pocit prázdnoty, stejně jako zbytečnýho bytí na tomhle světě. Zabíjejí se jen srabi, ne? Já ale… nechci bejt srab, nechci bejt taková sračka.
Miluju aspoň svoje tělo, který se dokáže na poslední chvíli zastavit. Občas třeba zastaví můj poslední krok na střešním rámu, abych nepokračoval dalším krokem do prázdna. A nebo třeba dokáže zadržet moje ruce, který drží nůž, jehož čepel chce zajet hluboko pod mojí kůži. Mozek si to jenom vesele představuje, jako kdyby se to už stalo, ale tělo se drží značky „STOP“.
Mam ale takovej pocit, že na mě stejně jednou dojde. Svoje stopy zanechávam pozdě v noci na kolejích. Bota vedle boty, ale k čemu? Můžu jít hrdě bos. Chodící mrtvole jsou boty stejně k ničemu…
Pořád přemejšlim a snažim se přijít na způsob, jak zažít pocit štěstí. Třeba bych pak mohl přestat s touhle fraškou a nechoval bych se jako neoblíbenej teenager. Jsem sakra dospělej! Smutný. Psychika mě nutí dělat věci, který bych ještě před půl rokem udělat nechtěl. Ani bych nad tim nepřemejšlel. Ale časy se mění.
Snad provaz konečně zvrátí můj osud. Prosim. Provaz ukončí to, co jsem už začal. Obejme můj krk. Poslední krok ze stoličky do prázdna už snad nebude takovej problém. Stolička spadne, smyčka mě obepne a já na chvíli poletim. Se zástavou dechu si porozumim, nebudeme kamarádi dlouho. Světlo na tomhle světě se snad schyluje konečně ke svému konci. Svůj svět už dávno nevidim tak barevně.
Dobrou noc, kamarádi. Je mi líto, že jste mi nedokázali pomoct. Miluju vás, ale tomuhle se nedalo předejít.
S láskou, já.