„Kamaráde, mám pro tebe neskutečný dílo. Je to přímo z Da Vinciho dílny. Jestli Bůh šňupe, tak jedině tohle.“
„Hele, fakt si vážím nabídky, ale ještě to zvládám o kávě a chlastu. Mám rád nad svým tělem kontrolu. A i když ti věřím, že to je prvotřídní zboží, pořád nevím, co to svinstvo udělá s mým tělem.“
„Tak poslouchej, ty posero. Tenhle pytlíček ti otevře třetí oko. Všechno to svinstvo na stole, co máš dělat týden, zvládneš za jednu noc. Budeš překypovat motivací, budeš milovat práci, kreativita z tebe poteče jak z protržený hráze. Srovná ti to myšlenky, a kdybys po tomhle přijel domů za ženou, zažiješ sex, o kterým se ti ani nezdálo.“
„Brácho, zní to fakt skvěle, ale nechci to zkoušet v práci. Když už, tak o víkendu, abych věděl, jak se budu chovat.“
„Jak myslíš. Ale rozhlídni se kolem sebe. Vidíš, jak jedou jako fretky? Makají osmnáct hodin denně, stejně jako ty. Myslíš, že jim stačí Red Bull nebo kafe? Ani hovno. A co tak vím, jedou na mnohem větších sračkách. A nikdy se nestalo, že by tu někdo běhal s vytaženým ptákem mezi kójema.“
Otočil se a pro efekt ještě zatřepal pytlíčkem s čistě bílým práškem. Já si řekl, že je čas na další kafe. Asi už šestnáctý dneska.
Než vystydne, jdu ven na nikotinovou touhu. Venku už je šero. Ani nevím, jestli se rozednívá nebo stmívá. Čas pro mě přestal znamenat, kolik je hodin. Teď mě zajímá jen, kolik kvót zbývá splnit.
Co čert nechtěl, potkám Harryho. Ten typ člověka, co mele furt to samý: osobní problémy, nebo jak je tahle práce na hovno. Naštěstí jsem se naučil jeho řeči pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zavřu se do svojí hlavy a jen přemýšlím o svých věcech.
Připaluju cigaretu, opírám se o zábradlí.
„Hele, Hanku, víš, koho zase odnesli nohama napřed?“
Vyfouknu dým mezi zuby do světel ulice. „Nevím, Harry, kdo to byl tentokrát?“
Harry se rozzáří jak dítě, když může drbat.
„Ta nová blondýna, Annie. Byla docela milá, ale já na ni sázel kilo, že odpadne. Nejdřív stres, pak nezvládala čas, klasika. A pak dostala hysterák, tlak jak parní lokomotiva, sekla sebou u stolu, prásk hlavou o desku a konec!“
Bože, ať už drží hubu. Tyhle příběhy jsou tu denní chleba. Slabší kousky prostě odpadnou. Neumí vypouštět páru, stres je sežere zevnitř. Viděl jsem kolegy ležet na zemi, lapali po dechu jak ryby. Pokaždé to vypadalo na epileptickej záchvat, ale byla to jen ta kurva jménem stres.
Vždycky nováčkům radím: „Po práci si dej panáka. Nebo dva. Kafe si klidně řeď s rumem.“
Mazák se tu staneš, když vydržíš tři měsíce. Já tu dřu už pár let. Jsem chodící mrtvola. Prázdnota mě pohltila, rutina mě mele každej den. Šest dní v týdnu, stovka hodin týdně. Někteří zvládnou i sto dvacet. Ti, co to přežijí, už dávno jedou na kokainu, perníku, čemkoli, co nakopne. Jenže tělo není stroj. Infarkty u třicátníků tady nejsou výjimka. Kdo nejede na dvěstě procent, ten prostě odpadne.
Ze snění mě vytrhne Harry. Něco říká, já neslyším.
„Promiň, byl jsem trochu mimo. Cos to říkal?“
Připalím si další cigaretu a vím, že musím zpátky na svoje místo. Do svojí židle. Za svůj notebook.
„Jo, že prej se uzavíraj sázky, kdy odpadneš ty. Neber si to osobně. Seš tu nejdýl. Ale lidi říkaj, že jedeš furt jen na kofeinu. A hele, snad se neurazíš… Taky jsem si vsadil. Máš skvělej kurz.“
„Harry, klidně si sázej. Jsem v pohodě. Doufám, že máte deadline, do kdy mám padnout, protože po něm si rád vyberu výhru.“
Odhodím nedopalek, otočím se ke dveřím. Harry stojí jak lipovej kůl, mlčí a kouká na moje záda svýma malejma prasečíma očkama.
Já si jen pomyslím: Kafe už mi zase vystydlo, do prdele.